Atelier Tišnovka

Výhra v soutěži I Nové řešení presbytáře významově podporuje vazbu na podélnou osu kostela a jejím prostřednictvím návaznost na původní oltář a retábl. Bronzové struktury s atributy sv. Petra a Pavla na nové menze, ambonu a sedes jsou inspirovány obdobnými strukturami na jemném sochařském zpracování retáblu. Subtilnost struktur vylehčuje celkové prostorové řešení a koncepční příbuzností s dominantní architekturou presbytáře nerozšiřuje četnost jeho tvaroslovných prvků. V užším slova smyslu odkazují na rybářský původ sv. Petra: struktura evokuje rybářskou síť. 1. ANALÝZA STÁVAJÍCÍHO STAVU Presbytář brněnské katedrály sv. Petra a Pavla je téměř eklektickým spojením několika zcela rozdílných architektonických koncepcí. Základní vymezující stavební konstrukce je gotická, včetně některých neogotických prvků (arkýře), které celkový konstrukční systém doplňují. Do tohoto gotického základu jsou integrovány barokní prvky kazatelny, bočního oltáře a kanovnických lavic, které jsou jakoby odrazem či prodloužením barokní architektonické výbavy hlavní lodi katedrály. Hlavním dominantním interiérovým prvkem presbytáře je však dřevěný, pozlacený neogotický oltář, umístěný v centrální osové poloze v závěru presbytáře tak, že ve všech důležitých pohledech zcela ovládá jeho vnitřní prostor. Další, čtvrtou, architektonickou rovinu představuje moderní kamenný oltář z 80tých let dvacátého století, umístěný v přední části vyvýšeného liturgického prostoru a v jeho prostorové ose. Ostatní prvky umístěné v liturgickém prostoru, jako jsou ambon, sedes či zadní sedilie, jsou každý sám o sobě součástí již zmiňovaných stylů, takže nezmnožují jejich četnost. V souhrnu všechny tyto jmenované části nejsou určitě v rozporu či disharmonii, ale celek snad postrádá dojem přesvědčivé syntézy, při které je každý jednotlivý prvek jeho ústrojnou částí. 2.FILOSOFIE NOVÉHO ŘEŠENÍ Ve středu našich úvah o novém řešení liturgického prostoru katedrály se proto ocitá pojem SYNTÉZY a JEDNOTY. Naším cílem je pokusit se o symbolické i prostorové propojení jednotlivých prvků presbytáře. Nové prvky by neměly vytvářet další architektonickou rovinu, ale spíše návaznost na již přítomné objekty a v důsledku toho přispět k možné syntéze. Proto byl, jako východisko nového řešení, vybrán významově i prostorově dominantní prvek presbytáře - neogotický oltář. Tato návaznost umožňuje vytvoření nové symbolické a prostorové jednoty, neboť původní oltář i nově navržená menza jsou svojí podstatou propojeny a současně se nacházejí v centrální poloze liturgického prostoru. Umístění v závěru podélné osy katedrály akcentuje jejich důležitost nejen z hlediska samotného presbytáře, ale i celého kostela. Nově vzniklá souvislost: podélná osa lodi - nový oltář - původní oltář v sobě tedy v souhrnu nese několik obsahů - prostorový, symbolický i liturgický. Prostorově vytváří vyústění gradace architektury interieru, symbolicky završuje mystérium katedrály v tajemství ZPŘÍTOMNĚNÍ Krista, liturgicky zdůrazňuje STEJNOU PODSTATU účelu obou oltářů. Jako inspirace pro demonstraci návaznosti obou oltářů byl vybrán charakteristický ornament pozlaceného dřevěného korpusu retáblu původního oltáře. Volnou parafrází do soudobého uměleckého jazyka byla vytvořena výtvarná struktura - síť, která se stala základem nového návrhu. Transformace do pevného materiálu bronzového odlitku umožňuje její použití při konkrétním tvarování tří nových prvků: menzy, ambonu a sedes. Bronzová síť symbolicky poukazuje na rybářský původ sv,Petra a současně se svojí lehkostí a transparentností účastní na pocitovém vylehčení prostoru presbytáře. Významová rovina sítě je dále prohloubena volným vkomponováním atributů sv.Petra a Pavla do její struktury: klíč, loď,ryba,kohout, meč. 3.POPIS JEDNOTLIVÝCH OBJEKTŮ - UMÍSTĚNÍ Po prostorové analýze půdorysu presbytáře došlo k resumé, že stávající rozmístění základních liturgických objektů je správné. Větší posun menzy směrem do lodi není žádoucí z důvodu znemožnění uskutečnění některých důležitých obřadů, např. svěcení kněží nebo velikonoční obřad umývání nohou na zelený čtvrtek. Opačný posun je taktéž nežádoucí z důvodu zhoršení viditelnosti. Poloha ambonu a sedes je mírně korigována pro optimalizaci prostoru před menzou. OLTÁŘ Oltář se skládá ze dvou částí: spodního korpusu, symbolizujícího tvar lodi a odkazujícího na sv.Petra a horní desky, symbolizující knihu, která odkazuje na sv.Pavla. Symbol lodi poukazuje nejen na samotného sv.Petra, ale také na jeho významnou roli při vzniku Kristovy Církve na zemi. Síť současně připomíná rybářské prostředí, z něhož vzešli apoštolové. Horní část, navržená jako mramorová deska připomínající knihu, atribut sv.Pavla, ve druhé rovině také zdůrazňuje teologický dopad a význam Pavlovi apoštolské činnosti. Kniha se vznáší a vyjadřuje tak volně "vanutí" myšlenek a ducha. Menza je pevně ukotvena do podlahy. AMBON Ambon volným způsobem navazuje na kompozici a symboliku menzy. Dvě části ambonu opět nepřímo poukazují na dvě symbolické roviny - rybářské povolání předcházející apoštolské činnosti sv.Petra a učitelský a myšlenkový význam celoživotní činnosti sv.Pavla. Materiálově obě části přímo navazují na složení menzy. Ambon je taktéž pevně ukotven do podlahy. SEDES Sedes je navržen jako kompoziční dotvoření trojice základních liturgických objektů tak, aby bylo dosaženo prostorové, materiálové i symbolické jednoty. Byl zvolen jednoduchý hranolový tvar, jednak z důvodu kontrastu, jednak pro vyjádření možnosti mobility tohoto objektu. SVĚTELNÝ OBJEKT Trojúhelníkový světelný objekt z hliníkových subtilních profilů,pozlacených ryzím plátkovým zlatem, symbolizuje Nejsvětější Trojici. Svým světelným vyzařováním na místo PROMĚŇOVÁNÍ a ve vzájemné interakci s ním, připomíná Božský původ Kristovy oběti a jejich vzájemnou jednotu.

Přístavba gymnázia je intervencí do stávajícího areálu školy, který se nalézá v budovách bývalého kapucínského kláštera v Třebíči - Jejkově. Nová budova nahradila jednopodlažní provizorní křídlo bývalých dílen z období totality. Urbanistické umístění vychází ze zásad uspořádání budov kláštera. Na jižní straně přístavba sleduje směr bývalé kvadratury, na severní straně vytváří vnitřní nádvoří pro relaxaci a oddych s návazností na venkovní učebnu. Dvoutraktové dispoziční schéma otvírá v 1.NP prosklené respirium do nádvoří, ve 2.NP je chodba orientována do otevřené terasy. Učebny a kabinety jsou řazeny dle konkrétních požadavků školy. Architektura je artikulována jako jednoduchý navazující archetypální tvar se soudobým výrazem a detaily. Konstrukce využívá kombinovaný systém nosných keramických stěn a železobetonových sloupů. Materiály - vápenocementová omítka, cembritové šablony, vymývané teraco, hliníková okna, skládaná rosická rula, šedě lakovaná ocel. V interierech je použito světlé broušené teraco, dubové parkety, dveře a průhledy do učeben jsou z javorového dřeva.

2. cena v soutěži I Základní myšlenkou návrhu je harmonizace všech prvků a rovin náměstí do ucelené architektonické, prostorové a materiálové syntézy, vytvářející jasně organizovaný a příjemný centrální prostor města. Středový prostor náměstí, určený spíše pro "setrvání "je jasně artikulován zapamatovatelným vzorem dlažby, obklopující,spíše "plynoucí"prostor po okraji náměstí je oddělen lemem historické dlažby a odlišen jemnou změnou barvy. Integrace zeleně zdůrazňuje enviromentální rovinu projektu.

Rozhodnutí “stavět Na Kaménkách” rozumíme stavět město a stavět kompaktně, intenzívně. Navrhujeme jako základ pevnou uliční mřížku blokové zástavby a kontextuálně ji modifikujeme podle optimálních míst dopravního napojení, podle konfigurace terénu, podle historických stop v krajině a podle polohy jednotlivých charakterů zástavby, které se liší polohou v území - severně jsou bloky sevřenější, k jihu /ke Starým Černovicím/ jsou formy souborů volnější, prostupnější a jižně přecházejí z bytových domů do rodinných. Mění se v tomto směru i výšková hladina-podlažnost – od výškových akcentů při kontaktu s ul.Olomouckou přes převažující čtyřpodlažní zástavbu po dvoupodlažní na jihu. Pevnou mřížku proto, že v našich představách nejsme na kraji města, ale před jeho možným rozvojem. <br> Hlavní severojižní třída vytváří mezi starou zástavbou a novou šev. Tento ŠEV mezi starým a novým vyjadřuje i snahu splynout se stávající strukturou do fungujícího celku - sociálního, komunitního, kulturního, správního a dopravního. Příčně jej kříží zásadní východo-západní prostupný pás komunitního parku s tržnicí a drobnými aktivitami. V místě křížení navrhujeme náměstí s veřejnými budovami. Východně tato osa pokračuje zelenou historickou stopou přes VMO na hranu Černovické terasy s potenciálem rekreačních a sportovních aktivit celoměstského významu a další rozvoj. Decentralizovaná propojení mezi stávajícími a novými částmi pro všechny druhy pohybu a odstranění bariér jsou mottem našeho návrhu.

Městský park (Husovy sady) je součástí celého historického systému okružních městských parků postupně budovaných po zbourání středověkých městských hradeb od počátku 19. století po celém obvodu historického jádra města Znojma. Vytváří zhruba východní část okružního parkového systému, založenou podél městských hradeb přibližně mezi severním a jižním zalomením fortifikačního systému, chránícího město v rovinaté části terénu. Park zde vytváří přirozený prostorový prvek, oddělující středověké jádro od nové části města, postavené koncem 19. století na podkladě regulačního plánu z r. 1871. Základní klasicistní páteř parků tvoří Horní a Dolní aleje, směrově propojující výše popsaná východiska. Tyto aleje, založené r.1804 vojenským důstojníkem Ekartem, vytváří velkorysou městskou promenádu, která je dodnes jejich základním prvkem. Po roce 1871 přibyl hradební průraz–dnešní Pontassievská ulice. Vznikla tak alej Prostřední. <br> Koncept návrhu dále rozvíjí základní prostorový a komunikační skelet, vytvořený koncepcí uzavřeného okružního zeleného prstence kolem středověkého jádra. Hlavní prostorové vstupy ze severní a jižní strany představují předpokládaná nově rehabilitovaná náměstí Svobody a Republiky. Celkové těžiště parků tvoří nám. Komenského, a to v nové úpravě, integrující četné směry, sbíhající se v tomto prostoru před bývalou Prostřední bránou. Základní klasicistní racionální půdorysný rozvrh alejí je zachován a doplněn novou „překrývající“ sítí cest, vycházející z logického propojení důležitých cílových míst. V obou hlavních alejích je zdůrazněno jejich prostorové ukončení. Osa Horní aleje vyúsťuje do historického kruhového prostoru s navrácenou bustou básníka Charlese Sealsfielda, osa Dolní aleje do nově navrženého prostorového těžiště u bývalého altánu Ringelspielu ve střední části dolního parku. .Osa zbývající části Dolní aleje směřuje na důležitý bod před městským divadlem v podélné ose nám. Republiky, zdůrazněný případným obeliskem, a dále na osu ulice Tovární, směřující k železničnímu nádraží. Dojde tak k prostorovému a směrovému ukotvení „páteře“ parku, kterou aleje představují. Kopalův pomník ve středu Komenského náměstí, zůstane nadále jejich středovým svorníkem.<br> Protože většina stromů řešeného území se nachází v alejích, je většina stromů stejné věkové kategorie. Dendrologický potenciál je v současné době již za zenitem své působnosti: Dle znaleckého posudku je nutné započít po etapách s jeho obnovou, zejména alejí ve všech třech částech parku. Proto musí být aleje vysazeny znovu. Stromy havarijní byly navrženy k okamžité asanaci, ostatní stromy byly ve velké většině navrženy k odborné úpravě, zdravotnímu, bezpečnostnímu a redukčnímu řezu, většina z nich vykazuje značnou míru nestability. <br> Návrh úpravy hradebního příkopu je postaven na architektonickém zdůraznění jeho podstaty a současně nalezení aktuálních možností jeho využití. Na dno příkopu je navržen vodní prvek, jednak jako archetypální připomínka jeho původního účelu, jednak jako současný estetický a rekreační prvek (využití vody z blízkého podzemního rezervoáru spodní vody v prostoru za lázněmi,tzv. Spitzerovy studny). Z lemující cesty, vedené po hřebeni předsunutého valu, jsou navrženy příčné stupňovité prahy, zpřístupňující „nábřeží“ z parku. <br> Architektonicky hodnotné objekty v ploše parku jsou ponechány, navrženy k opravě nebo rehabilitaci do své původní podoby. Nevhodné objekty jsou navrženy k odstranění. V místě hranolové věže v horní části parku je navržena z horní úrovně předhradebního valu pěší lávka, propojující tuto část parku se středověkým jádrem města.

1. cena v soutěži I Návrh reaguje na urbanistickou koncepci založenou územním plánem města. Základní koncepční myšlenkou návrhu je vytvoření nové městské části, založené na rehabilitaci klasických městských hodnot a vlastností. Prostorové rozvržení je vystavěno na jasně a zřetelně definované půdorysné síti, která rozvíjí prověřený lokační princip, v Evropě dlouhodobě používaný. Jako tradiční městské hodnoty jsou definovány ulice a náměstí, a to v navazující hierarchii prostorů. Charakter nových částí se přizpůsobuje místnímu měřítku, se snahou spojit stávající zástavbu s nově navrženými částmi v jeden přirozený celek, jehož svorníkem je nové kulturně společenské centrum.

Masivní skrytá rekonstrukce meziválečné vilky. Morálně dožilá polovina dvojdomu je resuscitovaná a svěží pro dalších 100 let, s variabilní možností užívání bez dalších úprav. Stavba se nachází v urbanisticky cenné zástavbě vilových dvojdomů, tvořící dva městské bloky Králova Pole. Velkorysý investor částečně redukoval razantní použití současných výrazových prostředků. Při využití současných technických vymožeností je stavba připravená pro bydlení podle současných nároků. Při rekonstrukci bylo respektované původní tvarosloví a použité kvalitní materiály, dožilé prvky byly nahrazené kopiemi nebo moderními odlehčujícími prvky. Po drobných i zásadnějších dispozičních úpravách nabízí dům více příjemných prostorů v těsném kontaktu se zahradou. Do tří let bude i zahrada kouzelná, s kamennými zrcátky a ptačími napajedly.

Městský park (Husovy sady) je součástí celého historického systému okružních městských parků postupně budovaných po zbourání středověkých městských hradeb od počátku 19. století po celém obvodu historického jádra města Znojma. Vytváří zhruba východní část okružního parkového systému, založenou podél městských hradeb přibližně mezi severním a jižním zalomením fortifikačního systému, chránícího město v rovinaté části terénu. Park zde vytváří přirozený prostorový prvek, oddělující středověké jádro od nové části města, postavené koncem 19. století na podkladě regulačního plánu z r. 1871. Základní klasicistní páteř parků tvoří Horní a Dolní aleje, směrově propojující výše popsaná východiska. Tyto aleje, založené r.1804 vojenským důstojníkem Ekartem, vytváří velkorysou městskou promenádu, která je dodnes jejich základním prvkem. Po roce 1871 přibyl hradební průraz–dnešní Pontassievská ulice. Vznikla tak alej Prostřední. <br> Koncept návrhu dále rozvíjí základní prostorový a komunikační skelet, vytvořený koncepcí uzavřeného okružního zeleného prstence kolem středověkého jádra. Hlavní prostorové vstupy ze severní a jižní strany představují předpokládaná nově rehabilitovaná náměstí Svobody a Republiky. Celkové těžiště parků tvoří nám. Komenského, a to v nové úpravě, integrující četné směry, sbíhající se v tomto prostoru před bývalou Prostřední bránou. Základní klasicistní racionální půdorysný rozvrh alejí je zachován a doplněn novou „překrývající“ sítí cest, vycházející z logického propojení důležitých cílových míst. V obou hlavních alejích je zdůrazněno jejich prostorové ukončení. Osa Horní aleje vyúsťuje do historického kruhového prostoru s navrácenou bustou básníka Charlese Sealsfielda, osa Dolní aleje do nově navrženého prostorového těžiště u bývalého altánu Ringelspielu ve střední části dolního parku. .Osa zbývající části Dolní aleje směřuje na důležitý bod před městským divadlem v podélné ose nám. Republiky, zdůrazněný případným obeliskem, a dále na osu ulice Tovární, směřující k železničnímu nádraží. Dojde tak k prostorovému a směrovému ukotvení „páteře“ parku, kterou aleje představují. Kopalův pomník ve středu Komenského náměstí, zůstane nadále jejich středovým svorníkem.<br> Protože většina stromů řešeného území se nachází v alejích, je většina stromů stejné věkové kategorie. Dendrologický potenciál je v současné době již za zenitem své působnosti: Dle znaleckého posudku je nutné započít po etapách s jeho obnovou, zejména alejí ve všech třech částech parku. Proto musí být aleje vysazeny znovu. Stromy havarijní byly navrženy k okamžité asanaci, ostatní stromy byly ve velké většině navrženy k odborné úpravě, zdravotnímu, bezpečnostnímu a redukčnímu řezu, většina z nich vykazuje značnou míru nestability. <br> Návrh úpravy hradebního příkopu je postaven na architektonickém zdůraznění jeho podstaty a současně nalezení aktuálních možností jeho využití. Na dno příkopu je navržen vodní prvek, jednak jako archetypální připomínka jeho původního účelu, jednak jako současný estetický a rekreační prvek (využití vody z blízkého podzemního rezervoáru spodní vody v prostoru za lázněmi,tzv. Spitzerovy studny). Z lemující cesty, vedené po hřebeni předsunutého valu, jsou navrženy příčné stupňovité prahy, zpřístupňující „nábřeží“ z parku. <br> Architektonicky hodnotné objekty v ploše parku jsou ponechány, navrženy k opravě nebo rehabilitaci do své původní podoby. Nevhodné objekty jsou navrženy k odstranění. V místě hranolové věže v horní části parku je navržena z horní úrovně předhradebního valu pěší lávka, propojující tuto část parku se středověkým jádrem města.

Soutěž: Cena nadace PROMĚNY 2013 Obnova Nábřeží řeky Loučné v Litomyšli

Nový kostel se nachází v panelovém sídlišti, na okraji mezi jednoduchými kvádry panelových domů a lesem, svažujícím se ke smyčce konečné tramvaje. Plocha pro nový kostel je ohraničena nedávno postaveným, duchovním centrem a prudkým svahem nad tratí tramvaje, porostlým hustým lesem.<br> Cílem návrhu je vytvoření jednoduchého objektu vloženého do zeleně, která ho obejme a pocitově vnikne i do vnitřního meziprostoru, mezi sloupořadím a pevnou hmotou kostela. Typologicky je kostel spojením dvou evropských pilířů duchovní architektury. Antický, racionální princip, projevující se pravidelným sloupořadím po obvodu objektu a <br> křesťanský vnitřní, sevřený kontemplativní prostor eliptického tvaru. Ambit mezi sloupořadím a pevnou hmotou kostela nemá pouze komunikační funkci, ale je zároveň duchovním prostorem vycházejícím z tradice poutních ambitů. Kvádr kostela vertikálně protíná kuželová zvonice s křížem jako znak a symbol duchovní podstaty objektu. Vnější, racionální obal a vnitřní organický tvar elipsy duchovního prostoru symbolizuje věčné napjetí mezi racionalitou vnějšího světa a vnitřní, duchovní podstatou lidského života. Opisuje také závěr života blahoslavené Marie Restituty, vnitřně silně zbožné řeholnice, uvězněné a posléze popravené totalitním, fašistickým režimem.

Obnova uličky pod Petrovem je založena na rehabilitaci historických a duchovních hodnot, obsažených v její stavební podstatě a skrytých v průběhu minulých let nedostatečnou údržbou a nevhodnými zásahy. Historie tohoto místa úzce souvisí s vývojem celé brněnské akropole a s jednotlivými etapami vývoje Katedrály, a rovněž i objektů vznikajících na východním svahu pod Petrovem. Z archivní dokumentace je zřejmé, že dnešní půdorysná stopa uličky (do nedávné minulosti bezejmenné, kolem roku 1348 označované jako „Sub Monte s.Petri“), se ve své podstatě shoduje s nejstarším známým půdorysem, pocházejícím z doby gotického rozvoje města. Hlavními myšlenkami rehabilitace je proto obnova zachovaných historických stavebních prvků a detailů, obnova dlažeb, povrchů a drobné architektury. Dalším podstatným krokem je myšlenka směřující k povýšení kulturně duchovního obsahu zákoutí osazením trojice kamenných pískovcových desek s texty významných brněnských básníků (Jana Zahradníčka, Ivana Blatného a Klementa Bochořáka), jejichž dílo i život se svým duchovním obsahem výrazně protíná s géniem loci místa. V prosinci r.2013 byla ulička pojmenována jménem Václava Havla.

Jedná se o svažitý pozemek s jižní orientací za budovou kláštera řádu, původně nezastavěný. Základní situační řešení a regulační návaznost rozvíjí stávající situaci, která spočívá v zastavění ulice samostatně stojícími rodinnými domy nebo dvojdomy. Koncept prostorového a hmotového řešení je postaven na rozčlenění celkového podélného objemu domu na hmotu hlavní obytné části, orientovanou směrem po svahu a k jihu, a hmotu s obslužnými funkcemi, orientovanou do ulice a na sever. Svažitý terén současně umožňuje vytvoření dvou výškových úrovní, z nichž horní, vstupní, navazuje na niveletu ulice, kdežto spodní, obytná, vytváří osazovací rovinu domu s přímou vazbou na zahradu. Hlavní vstup do domu je veden z ulice v horní úrovni do komunikačního rozhraní mezi oběma hmotami, v boční části domu. Dispoziční řešení dále rozvíjí tento základní prostorový koncept. Obytné a pobytové místnosti jsou umístěny v hlavním, jižním křídle domu, obslužné místnosti a hala se schodištěm naopak v severním. Základní rozvržení obytné a obslužné funkce je vyjádřeno i materiálově navenek. Hlavní jižní křídlo je z cihelného, bíle omítnutého zdiva, severní je obloženo dřevem. Touto dvojí diferenciací je dosaženo dojmu odlehčenosti celku a lepších proporčních vztahů mezi jednotlivými částmi domu. Mezera mezi oběma křídly je využita pro boční osvětlení a hlavní vstupy. Dřevěná konstrukce balkonu a terasy, přiléhající k omítnutému křídlu z jihu v místě obytného prostoru, tvoří „přechodovou zónu“ domu směrem do zahrady a pomocí slunolamů jej současně chrání před sluncem a přehříváním.

Bývalý mincmistrovský dům na rohu Panenské ulice a Rybného trhu (Dominikánské náměstí) zabíral téměř třetinu celkové plochy dnešního náměstí. Po asanaci historického objektu začátkem 20.stol. zůstalo pod povrchem náměstí sklepení s původním, raně gotickým zdivem a částečně porušenou klenbu s lunetami. Při provádění přístupové chodby do prostorů Nové radnice byla odhalena původní studna ze 13. století. Po rekonstrukci sklepa zde byla vytvořena expozice gotických fragmentů z kaple sv. Václava, která stála v minulosti na rohu Dominikánského nám. a ulice Veselé. Pro zpřístupnění veřejnosti bylo rozhodnuto řešit vstup do těchto míst vstupem přímo z ulice Panenské. Pro tento účel bylo využito šest sklepních prostorů, které se nachází pod Novou radnicí. Vzájemným propojením všech místností se sklepením domu mincmistrů vznikl zajímavý komplex sklepů dokumentující různé slohové etapy. Byla zde zřízena expozice mapující vývoj Dominikánského náměstí ve středověku, jako centra moravského a brněnského mincovnictví. Dále je zde dokumentována asanace významné gotické památky kaple sv.Václava, domu mincmistrů a cisterciáckého kláštera založeného Eliškou Rejčkou. Část sklepení je vybavena jako audiovizuální galerie pro prezentaci historie a současnosti města Brna.

Plocha vnitrobloku, na které se Park 17. listopadu ve Znojmě nachází, nebyla nikdy koncipována jako prostor pro veřejnou zeleň. Tato funkce byla, do původně hospodářských a skladových ploch vnitrobloku, vložena až dodatečně, v 60.tých letech minulého století. Vztah k okolní zástavbě je tedy těžce definovatelný a postrádá vysledovatelné prostorové návaznosti. Hlavní koncepční myšlenkou bylo proto jasné definování prostoru jako plochy parku. Základem je diferencování celistvých ploch na komunikační systém, s návaznosti na herní plochy pro děti, a dále na plochy pobytových trávníků a klidové části parku. Jádro kompozice tvoří vložení mírně vychýlené komunikační osy do propojovací „šíje" mezi ulicí a vnitřním parkem a silné podélné kompoziční osy, která definuje prostorový smysl hlavní parkové plochy. Do průniku těchto dvou částí parku je vloženo eliptické dětské hřiště. Vzniká tak diferencování vnitřní části parku na plochu s herními aktivitami (jihovýchodní část parku ) a klidové s dřevěným altánem, vodním prvkem a trelážemi pro popínavé rostliny. Zeleň je zachována stávající s koncepční dosadbou vybraných odolných a dlouhověkých dřevin. V horní části za altánem byl zvolen jasan úzkolistý - Fraxinus angustifolia cv. Raywood, nenáročná dřevina, která poměrně rychle narůstá, odolává suchu a je vytrvalá na stanovišti. Má jemné listy, které jsou bezproblémové pro údržbu a vybarvuje se v podzimním období nádherně do červena. Dále je nově navržena skupina u dětského hřiště z tulipánovnlků / Liriodendron tulipifera/, stromů vznešených, štíhlých korun a velice atraktivních květů, podobných žlutozeleným tulipánům.

Koncept nového řešení Komenského náměstí ve Znojmě se opírá o původní klasicistní rozvrh, podřízený centrální poloze Kopalova pomníku. Parkový pás, přerušený na hranách náměstí, je prostorově propojen novým kruhovým prstencem stromů v těžišti prostoru, aby bylo dosaženo dojmu kontinuity zeleně. Tento geometrický tvar je vložen do lichoběžníku, jehož hrany jsou vedeny přibližně v historické stopě náměstí z doby klasicismu. Vytvořené prostorové řešení svým charakterem homogenizuje prostor a současně svou intaktností nevytváří disharmonii v místech nepravidelné kompozice domů náměstí (např. oba rohy Ulice Jana Palacha, které mají jiné úhly). V neposlední řadě kompaktní tvar, s neomezenými možnostmi vkládání os symetrie, může v sobě dobře integrovat různé směry, sbíhající se v prostoru. Náměstí se tak stává syntézou prvku geometrického a organického (přírodního prvku parku), v čemž je spatřována jeho podstata. Dalším podstatným záměrem je zklidnění náměstí, a to formou uvolnění jeho středu a jeho oddělení kamennými patníky od dopravy. Všechny tyto koncepční kroky, tj. propojení zeleně, celistvost prostoru a zklidnění středu, ve svém součtu podporuje vnímání náměstí jako důležitého vstupního prostoru do historického jádra města. Tuto myšlenku dále podporuje koncepční pojetí ulice Jana Palacha jako městského bulváru. Navazuje tak na charakter původního založení a současně zvýrazňuje svoji funkci „vstupní“ ulice z novější části města. Oba chodníky jsou rozšířeny a osazeny dvěma stromořadími, z nichž jedno je zdvojené, čímž je podtrženo původní velkorysé měřítko prostoru.

Při současných úvahách nad smyslem poutní cesty by mohla být klíčová parafráze pojetí cesty amerického spisovatele Jacka Kerouaca z původního “cesta je cíl” na ”cesta má cíl”. V obrácení smyslu výroku o cestě se zrcadlí kontrast mezi moderním, “Kerouacovým”, pojetím cesty a významem dřívějším, např.barokním. Dnešní , moderní společnost se většinou pohybuje mezi dvěma tendencemi – buď dává přednost pouze „cestě“, což iniciuje bloudění v labyrintu světa, nebo tíhne pouze k rychlému dosažení „cíle“, což plodí „přímočaré“ jednání, bez hledání hlubších souvislostí. Cesta v sobě obsahuje směřování, tíhnutí a očekávání. Ta, která je odměřována lidským krokem a odehrává se v kulturní krajině, odkrývá nové výhledy pomalu, za to ale dlouze a hluboce. Obrazy krajiny přecházejí jeden do druhého plynule, ten co zaniká v sobě nese počátek a zrození následujícího, překvapivě jiného. Neustálé zanikání a vznikání rodí pohyb. Přecházení, střídání a překrývání stále nových obrazů krajiny, vytváří dramatický příběh, který, měřen lidským krokem, se stává příběhem niterným, zasahujícím lidskou duši. Toto drama přemáhá nehybnost, vytváří vnitřní děj a očekávání, jejichž svorníkem je Naděje, která je zdrojem a zřídlem lidského života. Ta však sama o sobě nestačí, je neohraničená. Pokud je však ukotvena v cíli, příběh dostává smysl. Křesťanská poutní cesta má svůj cíl a završení v Bohu, naděje se stává nadějí neotřesitelnou, ukotvenou v cíli nejvyšším, tam kde Život definitivně přemáhá Smrt. Mariánská poutní cesta na Velehrad spojuje Staré Město u Uherského Hradiště s Velehradem. Myšlenka na její vybudování má kořeny v období po návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě, kdy došlo k soustředěné snaze vrátit významnému poutnímu místu jeho význam a dále ho obohatit o současné výzvy.Oporu pro zvýraznění mariánské zbožnosti můžeme spatřovat,kromě vlastního zasvěcení baziliky,také v současnějších úvahách: může hrát roli sbližujícího prvku mezi světy východního a západního křesťanství či vstupní brány při obnově zbožnosti. Projekt řeší umístění a úpravy 20-ti zastavení poutní cesty, které lemují již vybudovanou cestu ze Starého Města na Velehrad. Poutní cesta začíná za železniční tratí u Starého Města a pokračuje dále údolní nivou potoka Salašky.V místech před Velehradem uhýbá do konventních luk a míří přímo na střed překvapivě odkryté,krásné siluety baziliky. V celém svém průběhu je cesta rytmizována celkem dvaceti zastaveními růžencové motlitby. Úvod představuje Radostný růženec.následuje Růženec světla,Bolestný a Slavný růženec. Každé zastavení symbolizuje jedno tajemství a je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce, který byl zvolen pro jeho velkou trvanlivost a odolnost proti erozím.Tvar navazuje na tradice božích muk v české a moravské krajině - čtvercový dřík vynáší kvádr s textem a vyobrazením. Čas cesty je tak navrácen svému lidskému rozměru,je měřen krokem a modlitbou. Krajina,kterou cesta vede,dostává hlubší smysl. A poutní místo se opět stává očekávaným cílem,vyvrcholením úsilí cesty a soustředění modlitby.

Nová tělocvična komunikačně navazuje na chodbu stávajícího zadního křídla školy podél staré tělocvičny. Tělocvična je výškově osazena nad obslužný blok, zapuštěný do terénní terasy. Tento blok obsahuje šatny s příslušným sociálním zázemím, posilovnu, dvě cvičebny a technické zázemí. Půdorysná plocha tělocvičny umožňuje provozování sálových sportů: volejbal, basketbal, sálovou kopanou, badminton.<br> Architektura tělocvičny je lapidární, jednoduchým tvarováním odpovídá jednoduchosti funkce. Hmota ve tvaru kubusu je zapuštěna do terénu, rovná střecha koresponduje s reliéfem terénní terasy. Použitý materiál cihelného režného zdiva navazuje na stejný materiál použitý na fasádách navazujících stávajících školských budov od architekta Fischera. Ze zděného hranolu je „vysunuta“ vložená dřevěná konstrukce a vzniklým převýšením je vnitřní prostor „basilikálně“ prosvětlen shora. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dřevěné lepené vazníky obdélníkového průřezu. Vazníky jsou příčně propojeny ztužujícími prvky a vytváří ucelený nosný systém „vložený“ do obalu, tvořícího nenosný obvodový plášť z porothermového zdiva a režných cihel. <br> Stávající pozemek je rozčleněn do čtyř terénních výškových úrovní, které svou gradací sledují svažitý profil pozemku. Návrh venkovních úprav je založen na scelení dvou úrovní, které jsou výškově nejméně rozdílné, tj. úrovně horního hřiště a úrovně bývalého sadu, který již není využíván. Vzniká tak velká plocha variabilního hřiště, které v součtu minimálně nahradí plochu dvou hřišť stávajících. Toto hřiště je možné využít jednak pro malou kopanou, jednak pro basketbal a volejbal, dle momentálních požadavků školy.

Nově navržený obytný blok uzavírá a nově vymezuje nároží ulic Kopečná a Leitnerova. Odsunutím uliční fronty oproti původní zástavbě v ulici Leitnerové, je dosaženo dostatečného oslunění a osvětlení západní strany domu, vytvoření prostoru před vstupy do domu a návaznosti uliční fronty na rohový dům Kopečná - Pekařská. Orientace bytů v křídle do ulice Leitnerovy je východ-západ, křídlo do ulice Kopečné je orientováno sever – jih, s otevřením části fasády na západ. Domy jsou rozděleny do čtyř bytových sekcí – tři jsou orientovány do ulice Leitnerovy, jedna do ulice Kopečné. V každé sekci jsou různé kombinace bytů dle jednotlivých podlaží: dva až čtyři byty na schodišťové jádro. Vstupy do domů jsou vedeny přes bezbariérovou rozšířenou rampu, vstupní závětří a vstupní halu se schodištěm a výtahem. Celý blok má 66 bytových jednotek a v podzemí domu je 83 parkovacích míst. Část parteru je využívána pro obchody a služby. Architektura je výsledkem přemýšlení o urbanistickém a architektonickém kontextu domu. Jednotlivé sekce bloku jsou výškově odstupňovány v souladu se spádem Leitnerovy ulice. Schodišťová jádra jsou z důvodů osvětlení vysunuta s mírným zešikmením oproti uliční frontě a přirozené rytmizuje uliční fasádu v ulici Leitnerové. V ulici Kopečné vytvářejí prostorové členění fasády předsunuté arkýře s lodžiemi. Obě uliční fasády jsou z režných lícových cihel, okna dřevěná. Zadní fasáda směrem do dvora je omítnuta a členěna horizontálními lodžiemi s francouzskými okny. Zásadní význam má vnitřní, prostorově uzavřený dvůr, který je parkově upraven, opatřen dětskými hřišti. Je tak umožněn volný, bezpečný pobyt dětí.

Projekt řeší koncepční obnovu Městského parku, založeného začátkem 19.století v prostoru okružního prstence bývalých středověkých městských hradeb. Původní protáhlý půdorys parku je zorganizován kolem páteřních alejí na jednoduché neoklasicistní geometrii. Různé další slohové vrstvy, sřídající se v průběhu historie, se většinou nezachovaly a v 2.polovině 20.století kvalita parku výrazně degradovala. Proto vedení města rozhodlo o postupné rekonstrukci, která je rozvržena do několika etap. <br> Koncept návrhu revitalizace dále rozvíjí základní klasicistní prostorový a komunikační skelet, vytvořený koncepcí uzavřeného okružního zeleného prstence kolem středověkého jádra Znojma. Prostorově je park nově znovu formulován jako velkorysá promenáda s páteřními alejemi, pobytovými trávníky, květinovými záhony, odpočívadly, vodními prvky a celkově obnovenou zelení. Chybějící cesty jsou doplněny novými, jejichž geometrie je současným volným přepisem původního klasicistního principu. Povrchy cest jsou mlatové, dále dlážděné žulovou odsekovou dlažbou a asfaltové, traktované pásy z žulových kostek. Veškerá zeleň je obnovena. Dožilé jírovce v páteřních alejích jsou nahrazeny nově vysazenými javory, další stromy jsou vysazeny v částech parku se soliterní výsadbou. Ve středním pásu parku je koncepční pás květinových záhonů, který v rámci nové výrazné geometrie přepisuje minulé vrstvy květinové výzdoby parku. Mobiliář je navržen na základě materiálové kombinace natírané a pozinkované oceli a dřeva. Autorské atypické lavičky z bílých dřevěných lamel odkazují na klasicistní minulost, odpadkové koše a sloupy veřejného osvětlení jako nové prvky akcentují současný rozměr.

původní stavba od mladého architekta Emericha Spitzera /?/ je NKP půvabná rohová vila drobného měřítka s pohnutým a neuvěřitelně paradoxním osudem, s dochovanou kostrou kvalitní zahrady stavbě byla vrácená původní vilová dispozice /od počátku byla pragmaticky předělená pro více uživatelů/ s původním účelem jednotlivých prostor a místností masívní skrytá rekonstrukce meziválečné vilky morálně dožilé konstrukce a instalace byly repasované, obnovené, doplněné do nejvyššího standardu současných požadavků na rodinné bydlení, s použitím ušlechtilých materiálů /teraco, travertin,světlá žula, mramory v interieru, pasířské repase bílého kovu a nové výrobky chromované původní suterénní dílna kloboučnictví se samostatným vstupem byla přestavěná na garsoniéru dcery nově byla zprovozněná plochá střecha s horní úrovní pobytovou, nižší zelenou krátce po dokončení stavba přišla z bezpečnostních důvodů o výraznou vertikálu štíhlého smrku na nároží pozemku problematická novodobá podezdívka oplocení z haklíkového zdiva byla ponechaná požadavek investora na bazén jsme s ohledem na malý komorní pozemek zahrady navrhovali jako podzemní s atriovým prosvětlením a výstupem do zahrady – tento záměr se prosadit nepodařilo zakázkové interiery se pod naším vedením nerealizovaly v plném rozsahu, hala, obývací pokoj a jídelna se realizovaly po ukončení spolupráce se stavebníkem pod vedením atelieru RAW pod dojmem devastace Spitzerova nájemního domu na ul.Helfertově bylo úsilí stavebníka velkorysé

Volně stojící novostavba na okraji staré části Líšně ukončuje ulici s původní strukturou zástavby jedno až dvoupodlažních řadových rodinných domů, a to s ohledem na změněnou situaci v parcelaci - poslední dvě parcely se liší svým měřítkem. Architektonické řešení vyjadřuje změnu ve stavební struktuře - dům stojí na rozhraní staré a nové zástavby (panelové sídliště) - a pojímá zahradu jako volný prostor, který je propojen s interiérem domu vybíhajícími dřevěnými moly a průhledy francouzskými okny. Prostorové řešení se snaží zachovat intimitu parcely umístěním kamenné zdi s živými ploty a pergolou s popínavou zelení. Dům je dvoupodlažní, nepodsklepený se samostatně řešeným hospodářským objektem s garáží u severní hrany parcely. V přízemí domu je obytná část, v patře pokoje a ložnice, ve střední dřevěné nadstavbě je pracovna - vyhlídka. Architektonický výraz domu je založen na kontrastu základního zděného omítnutého korpusu domu s jeho hlavními funkcemi a obslužnými částmi domu, obloženými dřevěnými lamelami.

Původní objekt byl kvalitní historizující architekturou z přelomu 19. a 20. století. Jednalo se o zájezdní hostinec s bohatě zdobeným sálem, určeným k pořádání společenských akcí. Tento objekt byl v druhé polovině 20.století postupně devastován nevhodnými zásahy až do zcela nevyhovujícího stavu. Cílem projektu bylo vytvořit v této budově moderní kulturní komplex, splňující vysoké nároky na variabilitu. Centrum nabízející kulturní pořady, spolkovou činnost, společenské akce v kombinaci s možností využití restauračních a kavárenských zařízení, včetně využití parkového prostoru za budovou. Koncepce rekonstrukce hlavního sálu vychází z požadavku vytvořit univerzální prostor, umožňující pořádání široké palety kulturních akcí. Rozporuplná urbanistická a architektonická situace na pomezí města a periferie byla při hledání architektonického výrazu stavby zohledněna výškově akcentovanou dostavbou exponovaného nároží. Směrem do zahrady byl původní objekt dostavěn novou přístavbou, traktovanou pásovými okny a velkorysým otevřením foyeru pomocí prosklené stěny. Samotný historický objekt byl přestavěn v duchu citlivé rekonstrukce. Okolí bylo parkově upraveno s možností kulturního využití.

Dům Petrov č.3 na brněnské akropoli u katedrály sv. Petra a Pavla je původně domem choralistů a varhaníka z roku 1874, postaveným architektem Arnoldem na stavební podstatě předcházející gotické stavby, jejíž přesná datace však není známá. Šířky obvodových zdí i nálezy při stavebních pracích ve spodní části domu tento gotický původ potvrdily. Většina konstrukcí horních částí domu však je již novodobého původu z 19. století. Rekonstrukce objektu řeší změnu určení budovy, a to pro ubytování sester soudobého řádu „Misijní rodiny Donum Dei“. Hlavním cílem bylo zachovat a vyzdvihnout cenné prvky domu a spojit je s ostatními částmi a novou funkcí tak, aby byl vytvořen jednotný celek, avšak s čitelně vnímanými jednotlivými stavebními fázemi domu. Při odstraňování dodatečného násypu v místnosti, kde byla navržena kaple, byla objevena původní renesanční podlaha s částí cihelné dlažby. Celá místnost byla dokončena v intencích významného nálezu: dlažba byla doplněna replikami, bylo restaurováno pozdně gotické kamenné okno ve východní stěně kaple a provedeny speciální ručně hlazené „gotické“ vnitřní omítky. V okenních otvorech byly provedeny skleněné vitráže, navržené Lenkou Říčnou a zobrazující základní křesťanskou tematiku.

Řešení vzešlo z vítězného projektu ze soutěže na celkový architektonicko – urbanistický koncept Velehradu. Původní budova kláštera, pocházející z dvacátých let 20.století, byla nedostavěná a ukončená pouze slepým štítem a jednopodlažní přístavbou s rovnou střechou. Za dob totality sloužila budova různým účelům, přičemž největší poškození způsobilo její využití pro základní školu. Projekt řešil rekonstrukci a dostavbu staré budovy po opětovném návratu sester z míst nuceného pobytu mimo domovský klášter zpět na Velehrad. Přístavba hmotově doplňuje a ukončuje původní budovu, avšak soudobé tvarosloví zdůrazňuje dobu jejího vzniku. Vnitřní prostory jsou nově upraveny a aktualizovány tak, aby obsáhly soudobé potřeby řádu v nové situaci. Klíčovou roli při tom hraje znovuzřízení kaple, která byla obnovena na původním místě v centrálním poloze dispozice budovy. Hlavní téma, cyrilometodějská tradice, přitom odkazuje jednak ke kořenům řádu, ale také k cyrilometodějské úctě jako ke společnému průsečíku východního a západního křesťanství.

Koncept domu vzešel z urbanisticko - architektonické soutěže na řešení Velehradu. Novostavba školy je umístěna v těsné blízkosti jádra obce, v místě bývalého hospodářského zázemí cisterciáckého kláštera. Půdorysný tvar, připomínající část písmene H, je navržen tak, aby jeho stopa uzavřela torzovitý charakter stávajících hospodářských budov ( postupem času zrekonstruovaných) do jasně organizovaného prostoru. Vzniklo tak uzavřené nádvoří, navazující kompozičně na (v hierarchii nadřazený) prostor kolem baziliky a kláštera. Čelní křídlo obsahuje vstupní prostory, jídelnu se zázemím a odborné učebny s vedením školy. V křídle, umístěném u potoka Salaška, jsou umístěny kmenové učebny. Tělocvična tvoří samostatné vnitřní křídlo. Architektura domu je cíleně pojata jako „dotvářející“ prvek, který se účastní doplnění a uzavření stávajících narušených a nedostavěných prostorových struktur a urbanistických celků budov jádra Velehradu. Proto je pojata jako zděná, bíle omítnutá budova se sklonitou střechou, navazující tak na charakter sousedních budov bývalého hospodářského dvora. Lapidární a jednoduché komponování fasád usiluje o jistou neutrálnost výrazu a působení stavby jako „jednotlivého prvku z celku“.