Atelier Tišnovka

Nově navržené území S3 je významné z toho důvodu, že vytváří jakési urbanistické pojítko mezi již navrženými zástavbovými oblastmi S4 a S5. Řešená plocha leží mezi větrolamem u vodojemů a mezi komunikační spojnicí mezi Hustopečemi a Starovicemi. Právě ulice Starovická sehrává v návrhu významnou roli. Proto jsou zde navrženy obytné domy s parterem, částečně věnovaným pro obchody a služby. Obytné domy jsou navrženy jako nízkopodlažní (3 - 4 patra), aby příliš nenarušily a nedominovaly horizont města a krajiny. Zvyšují také pestrost bydlení v nové zástavbě a svým uspořádáním, s parkem mezi nimi, zakládají také nové městské centrum v obytném prstenci okolo okraje města Hustopečí s vyšší urbanistickou hodnotou. Okolo bloků s bytovými domy jsou navrženy rodinné domy podél pravidelné sítě komunikací. Jsou zde umístěny jak volně stojící rodinné domy tak i dvojdomky. Bytové domy a rodinné domky uprostřed nové čtvrti jsou navrženy s rovnými střechami, na okraji, směrem do volné krajiny jsou pak navrženy volně stojící domky se sedlovými střechami. Při ulici Starovické je mezi starou a novou zástavbou navržen areál mateřské školky s potřebným zázemím venkovních prostor a hřišť, jako potřebné veřejné občanské vybavenosti nové obytné skupiny. Na opačné straně řešeného území, u stávajícího větrolamu, je pak navrženo sportoviště s drobnými hřišti, s objektem sportovního zázemí a drobného občerstvení. Významným kompozičním a městotvorným prvkem nové čtvrti je zeleň, která je navržena poměrně velkoryse, zvláště na veřejných plochách. Tři typy zeleně dotvářejí navrženou koncepci řešení. Izolační zeleň – větrolamy, chrání území před větry a erozemi z okolní krajiny. Navazují tak na přírodní útvary ve volné krajině a jasně oddělují zástavbu města od volné krajiny. Aleje a stromořadí jsou navrženy ve všech uličních prostorech. Na vnitřním náměstí jsou navrženy vyšší stromy ve dvou řadách. Stromy a vzrostlá zeleň spoluvytvářejí intimitu a prostorovou kulturu obytných částí a dává nové městské čtvrti charakter „zahradního města“. Vnitrobloková zeleň je tvořena jak na pozemcích bytových domů, tak na soukromých parcelách rodinných domů.

Celkovým cílem je vytvoření kompaktního města prorůstáním stávající a nové zástavby s vybudováním nového náměstí – centra, které by mělo urbanisticky vyvažovat stávající historické náměstí a město. Rozhodně by nemělo být cílem pouze další nabalování ulic a nové zástavby „cibulovým způsobem“ na rostlou strukturu, jak se to dělo dodnes. Tento způsob vede k vytvoření jakési bezbřehé periferie na okraji města. Velkou předností řešeného území a obecně města Hustopečí je jeho poloha u dálnice mezi Brnem a Břeclaví s velmi dobrou dosažitelností těchto měst s širokou nabídkou pracovních příležitostí. Další předností je umístění „na zelené louce“, které umožňuje postupnou výstavbu bez rušivých vlivů na stávající obyvatele. Navržené území je rozděleno na několik menších celků, z kterých vycházejí časové etapy nové výstavby a také postupné vypracování územních studií. První etapa řeší severozápadní oblast označenou jako S5 a S9 s doplněním o návrh nového náměstí s kaplí a také nového napojení na Brněnskou ulici. Na úvod zpracované územní studie bychom chtěli podotknout, že naším konečným cílem není pouze vypracování urbanistických studií, které s technokratickou jasností předepisují regulační zásady, ale hlavně kvalitní, konečná architektura nových objektů a čtvrtí. Ani sebelepší urbanistický koncept nepomůže, pokud samotní stavebníci nebudou usilovat o vysokou kvalitu a standard architektonický návrhů a staveb. Zde se musí k výstavbě přistupovat tak, že se nejedná o nějakou dostavbu okraje a periferie města, ale o vytváření svébytného „zahradního města“ se svoji vnitřní silou a kulturností v nejširším slova smyslu.

Městský park (Husovy sady) je součástí celého historického systému okružních městských parků postupně budovaných po zbourání středověkých městských hradeb od počátku 19. století po celém obvodu historického jádra města Znojma. Vytváří zhruba východní část okružního parkového systému, založenou podél městských hradeb přibližně mezi severním a jižním zalomením fortifikačního systému, chránícího město v rovinaté části terénu. Park zde vytváří přirozený prostorový prvek, oddělující středověké jádro od nové části města, postavené koncem 19. století na podkladě regulačního plánu z r. 1871. Základní klasicistní páteř parků tvoří Horní a Dolní aleje, směrově propojující výše popsaná východiska. Tyto aleje, založené r.1804 vojenským důstojníkem Ekartem, vytváří velkorysou městskou promenádu, která je dodnes jejich základním prvkem. Po roce 1871 přibyl hradební průraz–dnešní Pontassievská ulice. Vznikla tak alej Prostřední. <br> Koncept návrhu dále rozvíjí základní prostorový a komunikační skelet, vytvořený koncepcí uzavřeného okružního zeleného prstence kolem středověkého jádra. Hlavní prostorové vstupy ze severní a jižní strany představují předpokládaná nově rehabilitovaná náměstí Svobody a Republiky. Celkové těžiště parků tvoří nám. Komenského, a to v nové úpravě, integrující četné směry, sbíhající se v tomto prostoru před bývalou Prostřední bránou. Základní klasicistní racionální půdorysný rozvrh alejí je zachován a doplněn novou „překrývající“ sítí cest, vycházející z logického propojení důležitých cílových míst. V obou hlavních alejích je zdůrazněno jejich prostorové ukončení. Osa Horní aleje vyúsťuje do historického kruhového prostoru s navrácenou bustou básníka Charlese Sealsfielda, osa Dolní aleje do nově navrženého prostorového těžiště u bývalého altánu Ringelspielu ve střední části dolního parku. .Osa zbývající části Dolní aleje směřuje na důležitý bod před městským divadlem v podélné ose nám. Republiky, zdůrazněný případným obeliskem, a dále na osu ulice Tovární, směřující k železničnímu nádraží. Dojde tak k prostorovému a směrovému ukotvení „páteře“ parku, kterou aleje představují. Kopalův pomník ve středu Komenského náměstí, zůstane nadále jejich středovým svorníkem.<br> Protože většina stromů řešeného území se nachází v alejích, je většina stromů stejné věkové kategorie. Dendrologický potenciál je v současné době již za zenitem své působnosti: Dle znaleckého posudku je nutné započít po etapách s jeho obnovou, zejména alejí ve všech třech částech parku. Proto musí být aleje vysazeny znovu. Stromy havarijní byly navrženy k okamžité asanaci, ostatní stromy byly ve velké většině navrženy k odborné úpravě, zdravotnímu, bezpečnostnímu a redukčnímu řezu, většina z nich vykazuje značnou míru nestability. <br> Návrh úpravy hradebního příkopu je postaven na architektonickém zdůraznění jeho podstaty a současně nalezení aktuálních možností jeho využití. Na dno příkopu je navržen vodní prvek, jednak jako archetypální připomínka jeho původního účelu, jednak jako současný estetický a rekreační prvek (využití vody z blízkého podzemního rezervoáru spodní vody v prostoru za lázněmi,tzv. Spitzerovy studny). Z lemující cesty, vedené po hřebeni předsunutého valu, jsou navrženy příčné stupňovité prahy, zpřístupňující „nábřeží“ z parku. <br> Architektonicky hodnotné objekty v ploše parku jsou ponechány, navrženy k opravě nebo rehabilitaci do své původní podoby. Nevhodné objekty jsou navrženy k odstranění. V místě hranolové věže v horní části parku je navržena z horní úrovně předhradebního valu pěší lávka, propojující tuto část parku se středověkým jádrem města.

Na podzim roku 2014 proběhla celostátní architektonicky urbanistická soutěž s názvem „ Urbanistické řešení města Hustopeče – severozápad“. Soutěž řešila zástavbu rozsáhlého území - širokého pásu polností, hospodářských budov a starých sadů, obkružujícího město Hustopeče západním směrem mezi ulicí Brněnskou a ulicí směřující do Šakvic. Navržené území určené k nové zástavbě (vycházející z platného územního plánu) je plošně cca jednou třetinou k ploše stávajícího, rostlého města. Demograficky – nárůstem počtu obyvatel - však počítá s navýšením o cca 3000 obyvatel k nynějším si 5000 obyvatel . Z těchto poměrů celkem zřetelné vyplývá, že výstavba celého nového města není záležitostí jedné generace, ale že bude probíhat postupně, v řádech desítek let. Naplnění tak velkorysého konceptu bude nutně také v závislosti s postupným vytvářením širokého zázemí pro nové obyvatele – pracovních příležitostí, sociálních a obchodních služeb – mateřských škol, penziónů pro důchodce, kulturních a restauračních objektů , nákupního a administrativního centra a sportovních zařízení. Celkovým cílem je vytvoření kompaktního města prorůstáním stávající a nové zástavby s vybudováním nového náměstí – centra, které by mělo urbanisticky vyvažovat stávající historické náměstí a město. Rozhodně by nemělo být cílem pouze další nabalování ulic a nové zástavby „cibulovým způsobem“ na rostlou strukturu, jak se to dělo dodnes. Tento způsob vede k vytvoření jakési bezbřehé periferie na okraji města. Velkou předností řešeného území a obecně města Hustopečí je jeho poloha u dálnice mezi Brnem a Břeclaví s velmi dobrou dosažitelností těchto měst s širokou nabídkou pracovních příležitostí. Další předností je umístění „na zelené louce“, které umožňuje postupnou výstavbu bez rušivých vlivů na stávající obyvatele. Navržené území bylo rozdělena na několik menších celků , z kterých vycházejí časové etapy nové výstavby a také postupné vypracovávání územních studií. První etapa řeší severozápadní oblast označenou jako S5 a S9 s doplněním o návrh nového náměstí s kaplí a také nového napojení na Brněnskou ulici. Závěrem bychom chtěli podotknout, že naším konečným cílem není pouze vypracování urbanistických studií, které s technokratickou jasností předepisují regulační zásady, ale hlavně kvalitní, konečná architektura nových objektů a čtvrtí. Ani sebelepší urbanistický koncept nepomůže, pokud samotní stavebníci nebudou usilovat o vysokou kvalitu a standard architektonický návrhů a staveb. Zde se musí k výstavbě přistupovat tak, že se nejedná o nějakou dostavbu okraje a periferie města, ale o vytváření svébytného „zahradního města“ se svoji vnitřní silou a kulturností v nejširším slova smyslu.

Městský park (Husovy sady) je součástí celého historického systému okružních městských parků postupně budovaných po zbourání středověkých městských hradeb od počátku 19. století po celém obvodu historického jádra města Znojma. Vytváří zhruba východní část okružního parkového systému, založenou podél městských hradeb přibližně mezi severním a jižním zalomením fortifikačního systému, chránícího město v rovinaté části terénu. Park zde vytváří přirozený prostorový prvek, oddělující středověké jádro od nové části města, postavené koncem 19. století na podkladě regulačního plánu z r. 1871. Základní klasicistní páteř parků tvoří Horní a Dolní aleje, směrově propojující výše popsaná východiska. Tyto aleje, založené r.1804 vojenským důstojníkem Ekartem, vytváří velkorysou městskou promenádu, která je dodnes jejich základním prvkem. Po roce 1871 přibyl hradební průraz–dnešní Pontassievská ulice. Vznikla tak alej Prostřední. <br> Koncept návrhu dále rozvíjí základní prostorový a komunikační skelet, vytvořený koncepcí uzavřeného okružního zeleného prstence kolem středověkého jádra. Hlavní prostorové vstupy ze severní a jižní strany představují předpokládaná nově rehabilitovaná náměstí Svobody a Republiky. Celkové těžiště parků tvoří nám. Komenského, a to v nové úpravě, integrující četné směry, sbíhající se v tomto prostoru před bývalou Prostřední bránou. Základní klasicistní racionální půdorysný rozvrh alejí je zachován a doplněn novou „překrývající“ sítí cest, vycházející z logického propojení důležitých cílových míst. V obou hlavních alejích je zdůrazněno jejich prostorové ukončení. Osa Horní aleje vyúsťuje do historického kruhového prostoru s navrácenou bustou básníka Charlese Sealsfielda, osa Dolní aleje do nově navrženého prostorového těžiště u bývalého altánu Ringelspielu ve střední části dolního parku. .Osa zbývající části Dolní aleje směřuje na důležitý bod před městským divadlem v podélné ose nám. Republiky, zdůrazněný případným obeliskem, a dále na osu ulice Tovární, směřující k železničnímu nádraží. Dojde tak k prostorovému a směrovému ukotvení „páteře“ parku, kterou aleje představují. Kopalův pomník ve středu Komenského náměstí, zůstane nadále jejich středovým svorníkem.<br> Protože většina stromů řešeného území se nachází v alejích, je většina stromů stejné věkové kategorie. Dendrologický potenciál je v současné době již za zenitem své působnosti: Dle znaleckého posudku je nutné započít po etapách s jeho obnovou, zejména alejí ve všech třech částech parku. Proto musí být aleje vysazeny znovu. Stromy havarijní byly navrženy k okamžité asanaci, ostatní stromy byly ve velké většině navrženy k odborné úpravě, zdravotnímu, bezpečnostnímu a redukčnímu řezu, většina z nich vykazuje značnou míru nestability. <br> Návrh úpravy hradebního příkopu je postaven na architektonickém zdůraznění jeho podstaty a současně nalezení aktuálních možností jeho využití. Na dno příkopu je navržen vodní prvek, jednak jako archetypální připomínka jeho původního účelu, jednak jako současný estetický a rekreační prvek (využití vody z blízkého podzemního rezervoáru spodní vody v prostoru za lázněmi,tzv. Spitzerovy studny). Z lemující cesty, vedené po hřebeni předsunutého valu, jsou navrženy příčné stupňovité prahy, zpřístupňující „nábřeží“ z parku. <br> Architektonicky hodnotné objekty v ploše parku jsou ponechány, navrženy k opravě nebo rehabilitaci do své původní podoby. Nevhodné objekty jsou navrženy k odstranění. V místě hranolové věže v horní části parku je navržena z horní úrovně předhradebního valu pěší lávka, propojující tuto část parku se středověkým jádrem města.

Obnova uličky pod Petrovem je založena na rehabilitaci historických a duchovních hodnot, obsažených v její stavební podstatě a skrytých v průběhu minulých let nedostatečnou údržbou a nevhodnými zásahy. Historie tohoto místa úzce souvisí s vývojem celé brněnské akropole a s jednotlivými etapami vývoje Katedrály, a rovněž i objektů vznikajících na východním svahu pod Petrovem. Z archivní dokumentace je zřejmé, že dnešní půdorysná stopa uličky (do nedávné minulosti bezejmenné, kolem roku 1348 označované jako „Sub Monte s.Petri“), se ve své podstatě shoduje s nejstarším známým půdorysem, pocházejícím z doby gotického rozvoje města. Hlavními myšlenkami rehabilitace je proto obnova zachovaných historických stavebních prvků a detailů, obnova dlažeb, povrchů a drobné architektury. Dalším podstatným krokem je myšlenka směřující k povýšení kulturně duchovního obsahu zákoutí osazením trojice kamenných pískovcových desek s texty významných brněnských básníků (Jana Zahradníčka, Ivana Blatného a Klementa Bochořáka), jejichž dílo i život se svým duchovním obsahem výrazně protíná s géniem loci místa. V prosinci r.2013 byla ulička pojmenována jménem Václava Havla.

Plocha vnitrobloku, na které se Park 17. listopadu ve Znojmě nachází, nebyla nikdy koncipována jako prostor pro veřejnou zeleň. Tato funkce byla, do původně hospodářských a skladových ploch vnitrobloku, vložena až dodatečně, v 60.tých letech minulého století. Vztah k okolní zástavbě je tedy těžce definovatelný a postrádá vysledovatelné prostorové návaznosti. Hlavní koncepční myšlenkou bylo proto jasné definování prostoru jako plochy parku. Základem je diferencování celistvých ploch na komunikační systém, s návaznosti na herní plochy pro děti, a dále na plochy pobytových trávníků a klidové části parku. Jádro kompozice tvoří vložení mírně vychýlené komunikační osy do propojovací „šíje" mezi ulicí a vnitřním parkem a silné podélné kompoziční osy, která definuje prostorový smysl hlavní parkové plochy. Do průniku těchto dvou částí parku je vloženo eliptické dětské hřiště. Vzniká tak diferencování vnitřní části parku na plochu s herními aktivitami (jihovýchodní část parku ) a klidové s dřevěným altánem, vodním prvkem a trelážemi pro popínavé rostliny. Zeleň je zachována stávající s koncepční dosadbou vybraných odolných a dlouhověkých dřevin. V horní části za altánem byl zvolen jasan úzkolistý - Fraxinus angustifolia cv. Raywood, nenáročná dřevina, která poměrně rychle narůstá, odolává suchu a je vytrvalá na stanovišti. Má jemné listy, které jsou bezproblémové pro údržbu a vybarvuje se v podzimním období nádherně do červena. Dále je nově navržena skupina u dětského hřiště z tulipánovnlků / Liriodendron tulipifera/, stromů vznešených, štíhlých korun a velice atraktivních květů, podobných žlutozeleným tulipánům.

Koncept nového řešení Komenského náměstí ve Znojmě se opírá o původní klasicistní rozvrh, podřízený centrální poloze Kopalova pomníku. Parkový pás, přerušený na hranách náměstí, je prostorově propojen novým kruhovým prstencem stromů v těžišti prostoru, aby bylo dosaženo dojmu kontinuity zeleně. Tento geometrický tvar je vložen do lichoběžníku, jehož hrany jsou vedeny přibližně v historické stopě náměstí z doby klasicismu. Vytvořené prostorové řešení svým charakterem homogenizuje prostor a současně svou intaktností nevytváří disharmonii v místech nepravidelné kompozice domů náměstí (např. oba rohy Ulice Jana Palacha, které mají jiné úhly). V neposlední řadě kompaktní tvar, s neomezenými možnostmi vkládání os symetrie, může v sobě dobře integrovat různé směry, sbíhající se v prostoru. Náměstí se tak stává syntézou prvku geometrického a organického (přírodního prvku parku), v čemž je spatřována jeho podstata. Dalším podstatným záměrem je zklidnění náměstí, a to formou uvolnění jeho středu a jeho oddělení kamennými patníky od dopravy. Všechny tyto koncepční kroky, tj. propojení zeleně, celistvost prostoru a zklidnění středu, ve svém součtu podporuje vnímání náměstí jako důležitého vstupního prostoru do historického jádra města. Tuto myšlenku dále podporuje koncepční pojetí ulice Jana Palacha jako městského bulváru. Navazuje tak na charakter původního založení a současně zvýrazňuje svoji funkci „vstupní“ ulice z novější části města. Oba chodníky jsou rozšířeny a osazeny dvěma stromořadími, z nichž jedno je zdvojené, čímž je podtrženo původní velkorysé měřítko prostoru.

Při současných úvahách nad smyslem poutní cesty by mohla být klíčová parafráze pojetí cesty amerického spisovatele Jacka Kerouaca z původního “cesta je cíl” na ”cesta má cíl”. V obrácení smyslu výroku o cestě se zrcadlí kontrast mezi moderním, “Kerouacovým”, pojetím cesty a významem dřívějším, např.barokním. Dnešní , moderní společnost se většinou pohybuje mezi dvěma tendencemi – buď dává přednost pouze „cestě“, což iniciuje bloudění v labyrintu světa, nebo tíhne pouze k rychlému dosažení „cíle“, což plodí „přímočaré“ jednání, bez hledání hlubších souvislostí. Cesta v sobě obsahuje směřování, tíhnutí a očekávání. Ta, která je odměřována lidským krokem a odehrává se v kulturní krajině, odkrývá nové výhledy pomalu, za to ale dlouze a hluboce. Obrazy krajiny přecházejí jeden do druhého plynule, ten co zaniká v sobě nese počátek a zrození následujícího, překvapivě jiného. Neustálé zanikání a vznikání rodí pohyb. Přecházení, střídání a překrývání stále nových obrazů krajiny, vytváří dramatický příběh, který, měřen lidským krokem, se stává příběhem niterným, zasahujícím lidskou duši. Toto drama přemáhá nehybnost, vytváří vnitřní děj a očekávání, jejichž svorníkem je Naděje, která je zdrojem a zřídlem lidského života. Ta však sama o sobě nestačí, je neohraničená. Pokud je však ukotvena v cíli, příběh dostává smysl. Křesťanská poutní cesta má svůj cíl a završení v Bohu, naděje se stává nadějí neotřesitelnou, ukotvenou v cíli nejvyšším, tam kde Život definitivně přemáhá Smrt. Mariánská poutní cesta na Velehrad spojuje Staré Město u Uherského Hradiště s Velehradem. Myšlenka na její vybudování má kořeny v období po návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě, kdy došlo k soustředěné snaze vrátit významnému poutnímu místu jeho význam a dále ho obohatit o současné výzvy.Oporu pro zvýraznění mariánské zbožnosti můžeme spatřovat,kromě vlastního zasvěcení baziliky,také v současnějších úvahách: může hrát roli sbližujícího prvku mezi světy východního a západního křesťanství či vstupní brány při obnově zbožnosti. Projekt řeší umístění a úpravy 20-ti zastavení poutní cesty, které lemují již vybudovanou cestu ze Starého Města na Velehrad. Poutní cesta začíná za železniční tratí u Starého Města a pokračuje dále údolní nivou potoka Salašky.V místech před Velehradem uhýbá do konventních luk a míří přímo na střed překvapivě odkryté,krásné siluety baziliky. V celém svém průběhu je cesta rytmizována celkem dvaceti zastaveními růžencové motlitby. Úvod představuje Radostný růženec.následuje Růženec světla,Bolestný a Slavný růženec. Každé zastavení symbolizuje jedno tajemství a je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce, který byl zvolen pro jeho velkou trvanlivost a odolnost proti erozím.Tvar navazuje na tradice božích muk v české a moravské krajině - čtvercový dřík vynáší kvádr s textem a vyobrazením. Čas cesty je tak navrácen svému lidskému rozměru,je měřen krokem a modlitbou. Krajina,kterou cesta vede,dostává hlubší smysl. A poutní místo se opět stává očekávaným cílem,vyvrcholením úsilí cesty a soustředění modlitby.